Vyhledat

Jógová praxe aneb jak nám místo manter zpívá déšť

Aktualizováno: 12. 4.


Stoupám bosou nohou na mokrou trávu, kráčím a rozbaluji podložku. Ach ta vláha, svěžest. Matka Země sklidila boží slzu.

Mnozí by možná vybírali, zdali déšť je ideální pro tvorbu venkovních praktik. Já, vnímá déšť jako úlevu. Dusný mrak, který sedí na plicích a pak přijdou slzy. Déšť, je v něm hloubka a léčení. Stejně tak jako v slzách, které nám umožňují úlevu. Zhmotnění emoce, která může odplynout. Déšť dovoluje jít hlouběji, niterněji, pomaleji. Jeho přítomnost navozuje jemnou melancholii. Zpřítomnění se v obrazech melancholie dovoluje pozorování.

Stoupám na podložku a s nádechem natahuji vláhu do plic, nádech ruce zdvihám do nebe, kapky deště mi stékají po obličeji. Výdech, předkláním se, kapky deště a slzy mých emocí se spojí. Nastupuje pomalé plynutí jemných obrazů přenášejících se zevnitř ven. Praxe plyne v přítomnosti daného okamžiku, vše se na chvíli zpomalí, nádech a výdech se pojí do jednoduchosti bytí. Bytí, které je ztišené vně a je schopné naladit tu nejtišší vibraci. Kapka deště, která dopadá s jemností na trávu a vytváří melodii jemnosti. Ponořující se více do plynutí praxe se smysly ladí, jako jednotlivé nástroje. Sluch zachytává melodii deště. Jemné kapky dopadající na trávu, silnější kapání z okapu vedlejšího domu, intenzivnější provázky deště zachycující se v korunách stromů a konečně kapky dopadající na fyzické tělo. Kůže vstřebává vláhu, sluch nasává zvuk. Vytváří se symfonie, která plyne, propojená zevnitř ven. Škála jednotlivých tekoucích emocí vně těla, uvolňována pohybem praxe ven z těla. Pot, slzy, kapky deště.

S naladěnými nástroji se vnímání upraví, citlivost zvýší, vibrace zvedne a praxe vnitřní splyne s praxí vnější, frekvence jednoty vytváří mantru. Mantra dechu rozvibruje tělo, mantra zvuku deště čistí okolí. Déšť je reflexí čehosi, co se děje v nitru každého z nás. Pozdní léto volá po dešti. Období sucha a horkých dní spalují duši i trávy. Déšť je nejčistějším projevem přírody, dovolí nám svlažit procesy, dovoluje nám zpomalit a zaposlouchat se do jeho zvuku.

Jednotlivé pozice jógové praxe přinášejí neustálou změnu. Můžeme se věnovat jedné pozici a přesto budeme daný čas jí věnovaný, prožívat jiné emoce. Někdy splyneme do ticha a projdeme hloubkou, někdy nám postačí praxe mělká. S každou pozicí prožíváme jiné vjemy. Dech se prohlubuje, zpomaluje, naopak zase zrychluje. Přichází pot, přichází pláč, přichází smích. Od bolesti do uvolnění, od protažení k bolesti. Následuje neustálý přerod a změna je jedinou jistotou. Ve změnách mezi zpomalením a zrychlením, pláčem a smíchem, nádechem a výdechem, dnem a nocí, světlem a tmou, sluncem a deštěm..pokládám bosé nohy na trávu, nadechuji slunce, vydechuji déšť. Nadechuji světlo, vydechuji tmu, roztahuji paže jako andělská křídla a usmívám se, slzy jako kapky deště ztékají podél tváří a dopadají na podložku. Cinkající kapky ve své vlastní znělce transformují v páru a putují zpět domů mezi mraky a tak stále do kola plynou a putují, jako slzy Boha dopadající k Zemi. Jako Já stále plynoucí na podložce. Předklon, klaním se Matce, záklon vzývám k Otci, plynu s mantrou zvuku deště, vibruji, transformuji a také Já, stávám se mantrou. Mantrou, která rozeznívá zvony smíchu protnuté sluncem. Mantrou, která rozezní melodii pláče protnutou deštěm. Mantra deště občas vytvoří mrak, kde světlo potká se s tmou a přijde mlha. Bloudění.

Jediná jistota je změna, z mlhy vysvitne slunce a pak přichází déšť. A Já, plyne dál na vlnách neustálých změn a přerodů.

Mantrou těchto počinů se stává přítomnost. Tady a teď.


S láskou,


Katerina

0 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše