Vlny oceánu
Je zajímavé, jak moc se mi chce psát, více než mluvit a sdílet v podcastu, který se poslední 3 roky stal formou mého sebe-vyjádření. Včerejšího večera, když jsem dlouho koukala do ohně, se mi vybavovaly osobní přerody, které jsem hojně sdílela na svém blogu a také FB. V době, kdy jsem žila v Asii, byl můj blog a profil intenzivní spojitostí se světem a s Vámi, bylo Vás mnoho, kteří jste sdíleli mé články a dokonce jsem dostávala emaily, jak Vás moje psaní nakopávalo k cestování, ke změně a vůbec k dovolení si prožívat věci mimo normu..to už je let.
Včera jsem dlouho pozorovala oheň a uvědomovala jsem si prostor, ve kterým se nacházím a také ty časy, ve kterých jsem se nacházela právě před mnoha lety. Psaní mi vždycky bylo obrovskou oporou. Na cestách jsem byla schopná popsat dva tlusté sešity za týden, viz deník, blog, příspěvky na sítě, vydala jsem svůj první e-book “6 kroků ke své osobní Cestě / Praxi” a dva roky na to jsem dopsala knížku. Psala jsem a psala. Pak přišel podcast a přišlo mi zajímavé ptát se ostatních a sdílet jejich příběhy..dlouho jsem hledala platformu, kde můžu “svobodně” sdílet vše naráz. Psát, sdílet podcast a zároveň tvořit prostor webu. Našla jsem tuto platformu a čas od času si zde odložím článek nebo rovnou putuje slovem nová epizoda podcastu.
Nicméně v tomto období mi naskočila vlna, která se chce pustit do psaní a je to tak intenzivní, že jsem si říkala, to se musí “využít”, slova dát ven - třeba někomu ukáží směr? Nebo jen pomůžou k zamyšlení? V přerodech se přeci nachází každý z nás a čas od času vstupujeme více do intenzivních změn, které vyžadují nějakou péči i přípravu. Každá velká změna, kterou jsem v životě prošla, za posledních 15 let byla mou vědomou volbou, když se ve změně nacházím, nestěžuji si a plně ji prožívám. Hluboce ji tvořím a tudíž tvořím podmínky pro to, aby přerod měl, co nejsnadnější průchod a abych měla prostor. Přebírám plnou zodpovědnost za svoje volby a za kroky, které činím. A stejné je to v současném procesu. Celou cestu těhotenstvím jsem věděla, jak věci chci. Připravovala jsem se po svém, hodně jsem se hýbala, informovala, vzdělávala a co víc - procházela (jak jsem již mnohokrát zmínila v podcastu či ve svém psaní) skrze různé metody a techniky k prožitku a zkušenosti. Protože jen poznání a zkušenost nás posouvá. Naše mysl vždy vyhodnotí, že to či ono nebude fungovat, jen proto, že je naprogramovaná strachem. Nicméně i tak, není třeba ji poslouchat a zkušenost prožít, jít do ní. Proto vnímám obrovský střed své stability v tom, že jsem šla do nejrůznějších prožitků - hlubinných terapií, osobních léčení, vydala jsem se na cesty kolem světa sama - mnohokrát! a poznávala jsem sebe, své limity i strachy, skrze zkušenosti. Prostě jsem skočila. Neuznávám slabochy, kteří se vymlouvají na spousty důvodů, proč to a to nebude fungovat, místo toho, aby to zkusili. Hledání důvodů místo způsobů není cesta. Nikdy nemůžeme vědět, kam nás technika, terapie, jóga, cesta do neznáma, zavede. A proto to musíme zkusit, abychom měli zkušenost a z ní poté můžeme těžit…
Zkušeností mám mnoho, z různých oblastí. A neznamená to, že nemám strach, že jsem sežrala moudrost světa a že nedělám chyby. DOVOLUJI si však znovu a znovu skákat a poznávat tyto hranice přesvědčení. Vytrénovala jsem se svou cestou natolik, že mě hry, manipulace a strachy ostatních neovlivňují. Dost často můžu působit jako ďas, ale mám svoje hranice pevné a jen proto, že se někdo bojí, já se nezblázním.
Proto, když se poskládala situace, přesně tak jak měla (a tak to bývá, když dáme životu důvěru a neplánujeme), naši kamarádi vzali karavan a odjeli cestovat po divokých plážích Portugalska, rozhodli jsme se v poslední fázi před porodem přestěhovat do jejich domečku k lesu. Do přírody, do ticha, abych se mohla uklidnit, vyladit, ponořit. To, že domeček je 20 min od mé duly není náhoda že?
Když máme důvěru věci se skládají samy. Nemám přesný plán toho, jak věci budou a je mi to jedno. Plán mě už dávno neuklidňuje, protože vím, že život se naplánovat nedá. Máme přesnou vizi toho, jak porod proběhne a celé těhotenství se na něj s mým mužem a mým týmem (který jsem si pečlivě vybrala) připravujeme. Jestli však podle vize dopadne? Kdo ví? Máme svou část, miminko má svou část, příroda má svou část… mohu všechno ovlivnit? NE. Budu kvůli tomu panikařit a plánovat nenaplánovatelné? NE. Vybrala jsem si přesně, co jsem chtěla a potřebovala a teď se uvidí, jak se věci poskládají. Dávám důvěru celému procesu.
Proč toto sdílím? Protože věřím tomu, že tyto postoje nefungují “pouze” pro porod, ale pro přerod jakékoliv fáze našich životů. My si však potřebujeme udělat prostor a dovolit si tyto fáze prožívat. Některé ženy v těchto dnech - perou, žehlí, uklízí a splašeně dolaďují výbavičku. Já to nedělám. Nořím se do svých pocitů, prožívám to, jak se cítím a jsem S TÍM. Celé těhotenství jsem byla poměrně aktivní. Plavala jsem 2x až 3x týdně, denně jsem praktikovala jógu a chodila také do studia, chodila jsem na dlouhé procházky, cvičila, četla, afirmovala, meditovala, chodila na masáže, sdílela, občasně pracovala, psala porodní přání… poslední dny to mám jinak..Hodně spím, jím, odpočívám, málo komunikuji s okolím, zťišuji se.
První dny jsem se nemohla “uvelebit”, byla jsem nervózní, lezly mi ven různé strachy, obavy, emočně i energeticky jsem byla těžká. Od úplňku začaly první vlny, stahy dělohy, nyní pravidelně poslíčkuju a vím, že miminko brzy přijde. Najednou je ve mě klid, důvěra v proces a relax. Nemám chuť nic urychlovat, plašit, balit, žehlit… jen JSEM. Spím, když jsem unavená, jím, když potřebuji jíst, protahuji se, když se potřebuji protáhnout, čtu, píšu…když se více zintenzivňuje “bolest”, dýchám a jsem v klidu. Nyní vím, že se proces pomalinku rozjel a jsem v plné důvěře.
Celé mé těhotenství je fyziologické, zdravé a klidné, nemám v posledních fázích potřebu chodit na prohlídky a vyšetřování, které zbytečně zasahuje do procesu, kamkoliv se přemisťovat a vyšilovat. Jsem v pokorné fázi plnosti přítomnosti a vyčkávání, cítím, že celý proces má už jen pár chvil, pár dní, před sebou a nová bytost živoucí tu bude s námi a proto chci zůstat, co nejvíce přítomná, v procesu a v klidu s důvěrou, která přichází s životem.
Je zajímavé, že jsem v posledních dnech hltem přečetla knížku od Veronika Hurdová “Moje milá smrti”, která se mi po letech objevila v ruce a obrovsky mi pomohla, posílila mou Víru. Mnoho postojů, které Veronika popisuje jsou jako mé vlastní, rezonující a uklidňující. Každý velký přerod v našich životech si žádá čas, klid a péči a každý z nás by k těmto velkým časům měl přistupovat po svém.
Společnost možná očekává nějaký postup, ten ale nemusíme přijímat za svůj. Zrovna tak vnímám období po porodu. Ne jen tak se tomuto období říká šesti-nedělí a také dokonce víme, že fyziologicky pos-partum trvá rok. Tudíž žena si může dopřát tolik času kolik jen potřebuje. A to ne jen proto, aby se poznala a sžila s miminkem, ale také proto, aby se mohla hojit, vyživit, zacelit a projít přechodem do prostoru mateřství. Společnost očekává, že do poslední chvíle bude žena vše chystat - pro miminko (na sebe logicky zapomene), honem rychle porodí - nejlépe odpojit, oblbnout, převést do porodnice, odrodit. Rychle domu a jako by se nechumelilo, přijímat návštěvy, vařit, žehlit, prát, uklízet a o všechny se postarat - jenom ne o sebe. A u toho si ještě střihnout divadýlko na oběť, jak je všechno příšerně náročné. I to je cesta. I to je volba.
Má volba však směřuje jiným směrem. Šesti-nedělí, pos-partum, dobu po porodu naplánovanou nemám. Opět se tu tvoří nějaká vize, plná možností, kde můžeme spočinout a jak k tomu přistoupit. Nicméně rozhodovat se budeme až tato situace nastane. Jistě pár potřebných věcí nachystáno mám, ač se to nemusí zdát, jsem poměrně praktická žena. Nicméně výbavičku za statisíce nemám, nemám nažehleno a sterilizováno a nemám ani plán návštěv. Chci projít procesem, co nejvíce v souladu a dovolit si tolik času kolik budu potřebovat na to se ukotvit, najít, usadit a poznat svou novou rodinu a sebe v nové roli. Nehodlám spěchat, tlačit, cvičit do extra malých džínů a hrát si na dokonalou matku a ženu v domácnosti. Díky moc společnosti, nemám zájem.
Napadlo mě sepsat a odložit si tu pár myšlenek z toho důvodu, kdybych náhodou zapomněla, kdybych si to chtěla připomenout a taky třeba pro Vás, pokud čelíte (ať již v jakémkoliv přerodu) čemukoliv podobnému. Toto se týká nejbližší rodiny, přátel, známých i cizích. Nikomu nikdo nic nedluží a potřebujeme se rozhodnout podle sebe. Pokud budu chtít do svého prostoru někoho přijmout je to čistě moje věc a druhá strana pokud je respektující a milující, to jistě pochopí a co víc, možná se díky tomu i něco naučí.
Napadlo mě zde sdílet, výměnu s mou osmiletou kamarádkou. Její maminka je nesmírně otevřená bytost a se svými dcerkami obráží divokost oceánských pláží ve vanu a je pro mě velmi inspirující, jak přistupuje k životu. Její dcera, které letos bude 8 let je svým vnímáním a vědomím mnohem dospělejší než většina dospělých se kterými poslední dny vůbec nemám náladu cokoliv sdílet. Nicméně má kamarádka mi některý den zavolá a s upřímným zájmem se mě zeptá. “Jak se dnes cítíš Kačko?” a přítomně, vědomě, tam JE a poslouchá. Kdykoliv se ozve intenzivnější čas, volá. Silně napojená, cítící, vnímavá a přítomná. Skutečně se ptá, jak se mám. Neptá se mě, jestli UŽ, neptá se mě na věci, které budou. Ptá se mě na to, co je TEĎ. A to je podstatné, pro mě samotnou je podstatné jen to, co je teď. To, co bude (za pár hodin, dní, týdnů) - TEĎ stejně nevymyslím.
PS: od článku jsem si 3x dala delší pauzu, ta poslední byla nejdelší. Poslíčci si hold vyžadují již nějakou péči, intenzita se zvyšuje a je vhodné mít muže, který Vás s láskou okamžitě masíruje, pořádnou dávku poctivého kakaa, termofor a svůj dech. Až si budu v budoucnu říkat, že menstruace může i bolet pravděpodobně si vzpomenu na tyto chvíle. A přesto jsou krásné a plynulé. Hádám, že článek je do porodu poslední.
S láskou