Autem a světem
Nadechla jsem se a nad tímto výhledem s čajem jsem dostala chuť napsat článek. Vzpomněla jsem si na své cesty a život v Asii, z Thajska jsem pravidelně psala blog a sdílela jsem své zážitky z cest a duchovních přerodů. 2 roky jsem žila na krásném ostrově Koh Phangan a procestovala různé kraje po Asii. Žila jsem v Africe a na Zanzibaru strávila s přestávkami přes rok a půl. Vždy, když se ocitnu v přírodě, která mě přiblíží k Sobě a z nějakého důvodu se mi to lépe daří mimo naše končiny, vzpomenu si na ta léta cest. Na ten nádech a svobodu. Vnímám, že každý malý odstup, nám lidem dělá obecně moc dobře. V naší krásné kotlině jsem většinu času v lese, vyhledávám přírodu, ústraní a hlavně klid. Přesto je to jiné, čas od času vytvořit odstup a odjet. Můj článek k Vám letí pravděpodobně v době, kdy jsem zpět na cestě do Země české. Nicméně bych se ráda podělila o pár vhledů, které se mi po toulkách krajinou rakouských hor a jezer přenesli Bytím. Mým záměrem není psát specificky o místech a názvech, kde se má duše toulala, věřím, že každého si přitahují místa, která jsou pro něj ta pravá. Každý si podle sebe dnes může velmi snadno najít místo, kam vyrazit.
Já a můj muž preferujeme ticho, přírodu, co nejméně lidí a vyhýbáme se hotelovým restauračním zařízením :) nenavštívili jsme ani jedno velké město, náš záměr byl pouze spočinout v přírodě. Chodit, plavat a Být.
Vyrazili jsme v pravou dobu, jelikož jsme na dlouhých scenériích výhledů byli většinou sami. V některých místech jsme se opalovali a chodili v triku, v jiných jsme nasazovali zimní výbavu. Krása střídala nádheru a mě běželo mnoho hlavou..
Mimo své cestovatelské zážitky jsem si hluboce prožila přítomnost, což mi v posledních měsících scházelo. Přes praxe všeho druhu, těhotenství je praxí sama o sobě a často mi dá zabrat se poskládat do roviny alespoň mě příjemné. Co jsem byla schopná pozorovat a uvědomit si byla obrovská pokora a vděčnost k “tréninku” své vlastní osobnosti a praxi. Když člověk totiž odstoupí a úplně se ztiší může skutečně vnímat, co mu neslouží a také jaké energie kolem sebe nechce.
Fascinuje mě stále pozorovat člověka “obecného” dnešní společnosti. Vděčnost k našim blízkým a přátelům, kteří jsou naladěni jako my, pozorovat však obecnost je zarážející. Uvědomila jsem si, jak je moderní člověk enormně pohodlný a přivedla mne k tomuto zamyšlení jedna příhoda.
Celé roky jsem trávila intenzivní očistou psýché, mysli, těla i Ducha (nýbrž k Duchu jsem se dostávala), obrovská disciplína s praxí jógy, trénink mysli, očisty těla, půsty, otužování, běhání, koučování, 10 let regresní terapie, práce se sebou i ostatními. V těhotenství přichází zpomalení a mnohem větší laskavost k Sobě, nicméně vděčnost na tuto cestu v rámci “otužilosti” Sebe sama. Bohužel, když pozoruji člověka “obecného” (a tím se nechci nikoho dotknout, či posuzovat skutečnost jednotlivce, vnímám tuto rovinu spíše jako celek), je mi smutno. Uvědomuji si totiž stále více, že s obecným způsobem života nechci mít nic společného. Nastavení konzumního běhu, a lidí kteří celý tento systém podporují a ještě bez nejmenšího vědomí, co se kolem nich děje mi přinejmenším připadá zarážející. Lidé jsou pohodlní a při skutečné nutnosti by většinová společnost neměla šanci na přežití.
Nový věk je a bude pro otužilé a to je fakt.
Příhodu, kterou jsem mohla pozorovat ve mě vyvolala obrovskou chuť více přemýšlet a jít do hloubky. Každé ráno a večer, když se netouláme přírodou, plavu. Výhodou ranního SPA je, že většinový člověk spí a nebo snídá desátou porci vajec v hotelovém bufetu a tak jsem si mohla užívat svá rána. Jedno pozdější ráno zůstávám déle, pozoruji přírodu, nahřívám se na sluníčku a přichází starší pár. Muž bude skoro 70 let a žena působí mladší, cca 55 let, jak z fazóny. Do bazénu žena přichází s dokonale vyfoukanou hlavou, nalíčenou fasádou, pod županem zlato černé plavky. Je štíhlá, to dnes! nebývá zvykem.. sundavá župan a vstupuje do bazénu vyhřátého na 30 stupňů C. Strčí palec do vody a začne křičet! (“bylo to tak klidné ráno”, pomyslím si). Několik minut tančí kolem bazénu až se jí muž ptá, jestli jde do vody (vytušila jsem), žena spustí hysterii, balí se do županu a sedí jak sfinga u stolu. Muž leze do vody, ve vodě chodí (!) pak jde ven a sprchuje se. Během několika minut toto proběhne snad 10x, při jeho posledním ponoru se žena odhodlá, sundá župan, chytá se jeho ruky a po pás vstupuje do vody, je celá v křeči a křičí a naříká a toto se odehrává několik minut…jen zírám. Nesoudím, nechci být protivná, nechci je pozorovat a ani soudit. Jsem v úžasu a nechápu.
Po jejich odchodu plavu asi dalších 40 minut, po bazénu vyrážíme na delší track a stále se mi vrací scénka z bazénu. “Člověk pohodlný”, tak bych to pojmenovala.
Jen z překonávání překážek a vylézání z pohodlí jsme flexibilnější, otevřenější, vnímavější. Každý z nás se koupe v pitné vodě, úcta k přírodě mizí a člověk si snad myslí, že je tu tvůrcem. Čeho? Obžerství, pohodlí a gaučouvání?
Ve Vesmíru je pouze jeden Tvůrce a my jsme mu blíže pokud se překonáme. Pohodlí ničemu neprospívá, jistota je také iluzorní. Každé naše tělo této přítomnosti dříve či později odejde. Člověk se chová v egu nesmrtelně a s Duší, jak když ji nemá. Trénovat těla a naši mysl je jediným úkolem, který máme. Být lepším člověkem a ne člověkem obecným by se mohlo stát naším zvykem. Přestat řešit všechny a všechno a řešit primárně Sebe. Uklidit si ve vztazích - začít ve vztahu k Já, udělat si pořádek, kultivovat Ducha a osvobodit se od nároků a přesvědčení ostatních. Ničemu to neslouží. “Otužování se” (nemyslím nutně studenou vodou, ale obecně), je jedinou cestou. Změna je jediná cesta. Otevřít se novému a zkoumat nové. Zkoumat sebe a své možnosti.
Od nutného zastavení a jisté hypnózy před pár lety se člověk vydal dvěmi směry - alespoň je to dnes takto možné pozorovat.
Ti, co se tzv. probudili, pracují na Sobě, žijí v Souladu, zdravě a v naladění
Ti, co se ještě více vzdálili Podstatě, jejich život je ovládán strachem, stagnací a hlavně neudělat krok ke změně
Možná je to smutný příběh, ale každý máme VOLBU a to jak žijeme každý den určuje vše budoucí, každé naše rozhodnutí ovlivňuje náš život, má dopad na naše blízké a určuje naši budoucnost. Každý z nás má zodpovědnost za své činny, skutky a rozhodnutí. Nikdo z nás není obětí. Obětí si vybíráme být.
Já volím skupinu číslo jedna a říkám NE všemu co s tím nerezonuje. Jen tak mohu být dobrým příkladem svému přicházejícímu dítěti.
PS: konec osmého měsíce nese mnoho, síla vymezení se roste a chuť tvořit jen podstatné rovněž. Nicméně jsem dostala mnoho otázek, jak se cestuje v této fázi těhotenství. S mým mužem jsme volili i z tohoto důvodu cestu do Krajin bližších naší půdě. Pohodlné to není, nicméně každou hodinku si udělat přestávku, protáhnout tělo a nožky je vhodné. Na místě jsme volili vhodný prostor pro relaxování, plavání, procházky, odpočinek. Jistě nejsem ve fázi běžného režimu, extrémních terénů a vysokých výšlapů do kopců. Nicméně i tak, v těhotenství je velmi důležitý pohyb a trénink na porod. Je potřeba být v kondici. Navíc nejsem úplně sedící typ :) Vnímám, že zdravý člověk by měl být 80% denně v pohybu a zbylých 20% v odpočinku. Pohyb zde nutně nemusí znamenat zátěž, ale protažení, nádech, pružnost a flexibilita. Pro sedavá zaměstnání je žádoucí každou hodinku vytvořit prostor pro malou pauzu.
Děkuji, že můžu.